Šumava po čtrnácti letech

Ekologická organizace Hnutí Duha uspořádala v létě už třináctou odbornou exkurzi do národních parků Šumava a Bavorský les. Pozvalo na ni i zájemce odjinud a nešlo se jen po značených turistických cestách, ale (s povolením správ obou parků) i divočinou. Co jsme tam viděli, bylo nanejvýš zajímavé, ale také šokující.

Sumbav548 Využil jsem této příležitosti, abych se na vlastní oči přesvědčil o faktech spojených s palčivou otázkou, jaký je nejsprávnější způsob hospodaření ve vrcholových partiích národního parku, dříve nazývaných zelenou střechou Evropy, obzvláště poté, co jsem obdobně jako prezident Zeman při přeletu Šumavy viděl desítky čtverečních kilometrů šedých, suchých, kůrovcem usmrcených smrků.

Studijní cestu vedl opět Jaromír Bláha, Šumavany nejnenáviděnější ekologický aktivista (viz foto). Na bavorské straně nás provázel pracovník správy tamního národního parku.

Největším šokem byla hřebenovka Šumavy mezi Plechým a Třístoličníkem v nadmořské výšce kolem 1350 m. Když jsme tu s Mezinárodními přáteli přírody zahajovali projekt Evropská krajina roku 1999/2000, vedla turistická stezka ve vysokém, zeleném, hustém lese. Ten je nyní pryč a turisté se mohou kochat širokým kruhovým rozhledem. Zcela rozdílné způsoby lesního hospodářství, resp. ochrany přírody, učinily státní hranici jasně viditelnou (viz foto):

Sumbav553 Na rakouské straně nikdy nebyl národní park, jen hospodářský les náležící klášteru ve Schläglu. Když jej (les, ne klášter) zničil kůrovec, poslal klášter těžké harvestory až na hřeben, aby pokácely všechny stromy a všechno dřevo odvezly. Dnes tu zbyla jen holá země, žádný stín, takže horské slunce tu nehumifikuje a mineralizuje půdu, místo vrstvičky humusu je  skála a všechny pokusy o znovuzalesnění selhávají.

Na bavorské straně se od vyhlášení národního parku v roce 1970 nezasahuje. I tady stromy totálně zničil kůrovec, ale zůstaly stát nebo aspoň ležet a poskytují stín a chrání půdu před sluncem, erozí a odnosem. Pod mrtvými velikány rostou už deset až patnáct let staré stromy – nejen smrky, také buky a jeřáby. Žijí tu ptáci, hmyz a půdní fauna.

Česká strana, tedy Šumava, je někde mezi: někde bez zásahů, na jiných místech vidíte pokácené nebo stojící smrky bez borky (kůry) – oloupané, aby se zničily larvy kůrovce.

Sumbav559 Co z toho plyne?  Ukazuje se, že když přijde „stoletá“ kůrovcová kalamita, jaké tu bývaly i v předchozích stoletích, nepomůže žádný zásah, kůrovec zničí vše. Ovšem ještě před dvaceti lety se kůrovec nedostal do výšek nad 1000 m, ale dnes kvůli globálnímu oteplování v klidu žere i ve výškách nad 1400 m. Problémem ovšem je, že podobně jako u „stoleté vody“, která se nyní opakuje i dříve než po deseti letech, přicházejí mnohem častěji i „stoleté“ kůrovcové kalamity. Tyhle důsledky klimatické změny však Šumavanům, pro něž platil po staletí kůrovec za největšího škůdce, nikdo pořádně nevysvětlil, ani Hnutí Duha se svými blokádami. Správa národního parku s tím začala teprve nedávno, se zkušenostmi z NP Bavorský les, kde se tomu věnují už dlouho. Tam také museli změnit hlavní logo národního parku ze „zelené střechy Evropy“ na „zelené srdce Evropy“, protože ta „střecha“ (hřebenové partie) momentálně není zelená, ale šedá.

Situace tedy není černobílá, jak ji (každý ze své strany) vidí odpůrci a zastánci zásahů. Nový zákon o Národním parku Šumava je rozhodně potřeba, ale jako rozumný kompromis, který nebude striktně nařizovat bezzásahovost, ale ani zásahy do přírodní rovnováhy, zejména nemají-li smysl. Ve stejné rovnováze a souladu musí být lesníci s ochránci přírody. Hlavně aby se do zákona nedostala ustanovení, jež by ho zmenšila nebo do národního parku pustila hladové developery. 

Sumbav570 Také místo lanovky na Hraničník, k níž by lyžaři a turisté museli jezdit auty, by bylo lepší a pro zaměstnanost místních výhodnější postavit odbočku železniční trati, která by tunelem před Novou Pecí spojila šumavskou dráhu s rakouskou železnicí Linec – Aigen-Schlägl. Tak by se dalo k rakouským střediskům, lanovkám a sjezdovkám dojet vlakem přímo z Budějovic, Prachatic, Strakonic i Prahy.

Otevření pěší turistické stezky přes hraniční přechod Modrý sloup v letní sezóně, které zablokovala svým soudním dovoláním ekologická sdružení, údajně kvůli nerušení tetřeva, si přejí i pracovníci obou národních parků. Ti totiž vědí, že tetřev hnízdí v lesích výše na stráních, kudy nyní vede náhradní stezka, a nikoli na loukách na dně údolí, kudy vede ta zablokovaná.

Navštívili jsme i bývalý hraniční přechod Nové Údolí – Haidmühle (česky Borské Mlýny). Tam jsme v červnu 1999 s Mezinárodními přáteli přírody zorganizovali velkolepou slavnost vyhlášení Krajiny roku. Pamětní kámen této události dosud stojí na svém místě, funguje i nejkratší mezinárodní železnice světa (délka 105 m), již jsme tenkrát uvedli do provozu. Bohužel se německým přátelům dosud nepodařilo prosadit obnovení železniční tratě z Haidmühle do Pasova ani vybudovat na hraničním přechodu multimodální terminál, z něhož by návštěvníci mohli přejíždět autobusem od vlaku z Prahy či Českých Budějovic k vlaku z Freyungu do Pasova (a naopak).

V tomto směru je před Přáteli přírody ještě hodně práce a přesvědčování.

Praha, 29. září 2013

Mirek Prokeš

Foto:

  • Cedule s podobnými hláškami jsou skoro v každé vesnici na okrajích parku
  • Účastníci naslouchají Jaromíru Bláhovi nad Plešným jezerem
  • Viditelná státní hranice mezi Plechým a Třístoličníkem: Česko vpravo, Rakousko vlevo
  • Památník Krajiny roku 1999/2000 stojí, v pozadí nejkratší mezinárodní železnice světa