Byli jsme už skoro všude, ale nejlíp je doma na Vysočině

Rozhovor s Majkou a Pavlem Mertlíkovými

Máte za sebou obrovskou historii dobrovolné práce pro ostatní. Co všechno jste dělali, pro koho?

Od první chvíle, co jsme se poznali, nás pojily stejné zájmy – počínaje divadlem a konče přírodou, ve které jsme oba vyrostli. Vzali jsme se (z pohledu dnešní doby) velmi mladí – 18 a 21 let. Zpočátku jsme samozřejmě měli dost co dělat s našimi dvěma syny, mezi nimiž byl věkový rozdíl pouze l rok. Když však dorostli do školního věku, začali jsme přemýšlet, jak jim co nejlépe vyplnit volný čas, a tak Pavel, který v té době už byl dobrovolným strážcem Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, začal vést kroužek mladých ochránců přírody a později i kroužek rybářský. Já jsem v té době vedla v Pionýru dívčí klub. Pomalu, ale jistě se na nás začaly nabalovat další a další děti.

A pak se nám narodila dcera. Ta už s námi jela v rozjetém vlaku. Začali jsme s tábory, s CHKO Žďárské vrchy jsme budovali naučné stezky, podíleli se na výzkumu povodí Fryšávky pro UNESCO, a to vše stále s hordou dětí. První náš putovní zahraniční tábor vedl do Rumunska a Bulharska. Ten totiž původně nabízela Ústřední rada Pionýra, ale my jsme nebyli vybráni, protože jsme prý neměli zkušenosti. Tak jsme si ho zkrátka zrealizovali sami, bez ústřední podpory, abychom ty zkušenosti získali. Časem jsme si „vyběhali“ vlastní tábořiště právě v údolí Fryšávky - nikdy nám nikdo nic nedal zadarmo, byla ale spousta lidí ochotných přiložit ruku ke společnému dílu či jinak pomoci.

A pak přišla „revoluce“, od které jsme si všichni tolik slibovali. V roce 1992 jsme s nadšením vstoupili do celostátní dětské organizace Duha, k čemuž nás předtím vyzval Galén a další. Pionýrská skupina jako taková časem zanikla. Na naší základně v Javorku jsme vybudovali srub – to ale stále ještě v lidech doznívala revoluční euforie. Zakládali jsme si i na tom, že Duha je součástí Mezinárodních přátel přírody, a i proto jsme před dvěma lety uvítali nový start české sekce Přátel přírody.

Čím to, že vám elán tak dlouho vydržel?

Elán, tedy nadšení pro věc, v sobě člověk buď má, nebo nemá. Nedá se vypěstovat. Fakt je ten, že s přibývajícími léty a ubývajícími silami i elánu ubývá a někdy si říkáme, co jsme si to zase na sebe vymysleli. Ale když se zadaří, tak to člověka zase nabije.

Liší se nějak podmínky pro to, co děláte, od těch, které byly dřív?

Samozřejmě, že podmínky dnes se liší od těch předrevolučních. Bohužel, rozhodně nejsou lepší, ať už je to ochota lidí dělat něco zadarmo, jejich časové vytížení nebo uvolňování pracovníků na tábory a jiné a jiné. O financích, a teď nemáme na mysli dotace, ani nemluvě. Tenkrát jsme sice nikam moc nemohli, ale všichni na to měli. Dnes je situace taková, že byť by děti na tábory ať už tuzemské nebo zahraniční chtěly, tak si to rodiče nemohou z finančních důvodů dovolit.

Vím o vás, že jste zjezdili celou Evropu (a možná nejen tu). Kde to bylo takové, že to v člověku zůstane na celý život?

Ano, to je pravda, v Evropě jsme nebyli snad jen v Albánii. Už jsme i tomu byli velmi blízko, ale jak člověk stárne, tak přece jenom už více bere v potaz bezpečnost té které oblasti. Ani ne tak kvůli sobě, ale narůstá pocit zodpovědnosti za bezpečnost ostatních. Vybrat jeden jediný zážitek nebo pocit z těch mnoha cest se prostě nedá.

Fantastické byly rumunské hory – v době, kdy my jsme tam jezdili, ještě opravdu panenské, všechny národní parky v bývalé Jugoslávii, v Řecku (nezapomenutelná „zlodějská zátoka“, kde nám vykradli autobus), naše „dobývání“ Troji v Turecku, „východ“ slunce na Nordkapu v Norsku, Pobaltí a naše cesta z Estonska do Petrohradu a samotný Petrohrad… ne, nebudeme pokračovat.

Všude bylo krásně, užili jsme si to, máme spoustu zážitků a vzpomínek, ale žít chceme i nadále na naší Vysočině a vůbec nejkrásněji je na naší základně v Javorku. Když do toho údolí zasvítí slunce, chtělo by se člověku tam zůstat…

Co vám dělá radost?

Především to, že jsme jakž takž zdraví – nejen my sami, ale celá naše velká rodina, že pořád ještě můžeme dělat všechno to, co až doposud. A když se vyvede nějaká akce, jako ta naše minulý týden s dětmi na Buchtově kopci, a rodiče dětí (velmi dobře situovaní) vám hned po akci zavolají, jak bylo dítě nadšené a že na tu další určitě pojede zase, tak to je náboj…

Jaký byl vlastně váš rok 2012 v Klubu přátel přírody Javory?

V letošním roce náš klub uskutečnil dvanáctidenní poznávací mini zájezd do Francie – Normandie, Bretaně a Paříže. Plně jsme využívali domů Přátel přírody. Byli jsme maximálně spokojeni jak s vlastním ubytováním, tak přímo nadšeni z kontaktů s francouzskými přáteli. Zkrátka bylo to úžasné, zvláště Bretaň je nádherná a je škoda, že už se tam asi znovu nepodíváme. Ale všem můžeme vřele doporučit! Jinak doma jsme zase udělali pár akcí s dětičkami, i z těch máme dobrý pocit.

A co vaše plány do dalšího roku? Ať osobní, anebo s klubem?

V roce 2013 bychom rádi vyrazili do švýcarských Alp, kde máme ještě jednu oblast, dosud neprochozenou. A protože ve Švýcarsku je hodně domů Přátel přírody, chtěli bychom je i tam využít. Také nás opakovaně láká jižní Itálie, kam jsme po léta jezdili, a připojit bychom chtěli Sicílii. Uvidíme, jak se zadaří. Jinak doma plánujeme na jaře s dětmi rozjet projekt „Cesty vody“.

A co popřejete Přátelům přírody (tedy i sobě) do nového roku?

Zdraví, zdraví, zdraví … jak sami sobě, tak vám všem!!! Budeme-li zdraví, vypořádáme se určitě i s tím vším ostatním. Jenom s lidskou blbostí a bezohledností to jde ztuha.