Konference Přátel přírody poprvé za 116 let v Africe: cestovní zprávička

Dakar1_03

Hnutí Přátel přátel přírody se v posledních letech neobyčejně rozrostlo v Africe. Má velmi dobře prosperující členské národní organizace CASE v Togu (přijata za člena v roce 2008 na kongresu NFI v Liberci, běžně pořádá workcampy ve výměnné síti Service Civil International, v níž je i naše Duha) a třítisícovou ASAN v Senegalu. Ta druhá je tak silná, schopná a vlivná, že se  s úspěchem ujala úkolu uspořádat každoroční prezidentskou konferenci Mezinárodních přátel přírody, jež se poprvé za 116 let existence tohoto mezinárodního sociálně ekologického hnutí konala mimo Evropu.

Ohlášený senegalský prezident ji sice nezahájil, ale na závěr dorazila a promluvila tamní ministryně životního prostředí. Mladý šéf ASAN Mamadou Mbodji zabodoval víc než my v Liberci, kam tehdejší ministr Bursík nakonec nepřijel, ač účast půl roku předem písemně potvrdil. Také místo konání bylo dost hogofogo – asi šestihvězdový hotel Le Méridien Président na břehu mořském, samý mramor. Postavili ho Saúdové a věnovali senegalské vládě, aby ukázali, že mají na to koupit si půl Afriky (druhou půlku už prý skoupili Číňani). A vláda ho zase zdarma půjčila Přátelům přírody. Mimochodem, vloni zase v Dakaru postavili Severokorejci obrovský Památník africké jednoty se sousoším s muzeem uvnitř (viz snímky), na který by i bývalý pražský 30metrový Staliňák byl dost krátký.

Spali jsme ale v Domě přátel přírody, který jako ekologické vzdělávací středisko s ubytováním postavil ASAN za vydatné finanční pomoci západoevropských Přátel přírody, kteří na něj sbírali. Také že tehdejší prezident NFI Herbert Brückner (bývalý socdem senátor z Brém) za to teď při konferenci NFI dostal vyznamenání od senegalského prezidenta.

Konference projednala přípravu podzimního volebního kongresu (29. 9. až 1. 10. ve Štýrském Hradci) a chystané změny struktury mohutnící organizace – na konferenci v Dakaru přijeli zástupci partnerských organizací Přátel přírody z dalších osmi afrických států, takže dohromady z Afriky deset, což už není o moc méně než kolik funguje národních organizací evropských. Ale Přátelé přírody jsou i v Kalifornii, Izraeli, Nepálu a Mexiku.

Jinak Dakar vypadá lépe, než by Evropan čekal, koneckonců je to centrum a výkladní skříň západní Afriky. Byl jsem tu pár dní i letos v únoru na Světovém sociálním fóru. Všude spousta nové výstavby – dálnice, univerzita, konferenční centra, hotely, obytné komplexy (u nich jsem měl ale dojem, že asi nejsou pro místní, dost jich totiž bydlelo na ulicích, třeba i s kozičkami). Na převážně muslimskou zemi míň mešit a žen v hábitech, než v Paříži či Ženevě. S nakupováním jsem měl dost smůlu – i když se živím pěti cizími jazyky a už rok se učím čínsky (jazyk budoucnosti, dejte si říct), nepatří mezi ně francouzština, natož místní kmenové esperanto wollof. Pevné ceny ovšem neexistují nikde kromě řídkých benzínových pump a supermarketů a při smlouvání jsem už s pár francouzskými konverzačními frázemi nevystačil. Takže, co jsem opravdu musel koupit, mě přišlo nejmíň stejně draho jako u nás.

Ještě pár slov o městské hromadné dopravě, ta je jedním z mých koníčků. Nad městem se neustále vznáší oblak smogu z desetitisíců žlutočerných (často naťuknutých) prastarých taxíků zn. Toyota a stejného počtu krátkých autobusů indické výroby Tata. V pětimilionové metropoli nikde ani metr kolejí! Brzy jsem se naučil používat místní busy – nástup a výstup zhusta za jízdy, zavazadla na střeše, uvnitř tlačenice jako v pověstném tokijském metru, lístky neexistují, i když tarif ano (nepřestupný, něco mezi 3 a 7 Kč). Ale šok – za těch deset dní, co jsem tram při obou ppobytech strávil, jsem na ulicích (šel jsem třeba 6 km z univerzity do centra pěšky, abych město poznal) i v těch autobusech nepotkal jediného bělocha! Všichni spokojeně jezdili vlastními auty nebo taxíky.

Tak co, neuděláme taky jednou akci u afrických Přátel přírody? Třeba spolu s těmi německými...

Mirek Prokeš