Hanka Plavcová: V hlubším poznávání jiných kultur máme co dohánět

10978505_954153847963435_8412541935218478065_n

Pokud bys měla říct, kdo je Hanka Plavcová…

Je mně 62 let, mám za sebou a doufám, že i před sebou pestrý život, jak je mým naturelem, prožitý srdcem na dlani a na plné pecky. Již odmala mám toulavé nohy, nejraději jsem v přírodě… to jsem zřejmě zdědila po mém otci, toho také doma nikdo neudržel, učil mě trampovat, toulat se po lesích a horách.

Po základní škole jsem šla na gymnázium, a ač jsem spíše technický typ, šla jsem poté do Prahy na Vysokou školu ekonomickou, obor ekonomická statistika. Bavila mě zejména demografie. Po škole jsem volila zaměstnání, kde jsem měla možnost být s lidmi a hlavně nebýt na jednom místě. Posledních asi 20 let před odchodem do důchodu jsem pracovala jako finanční poradkyně, tuze mě to bavilo a naplňovalo, neboť jsem mohla být nápomocná lidem a hlavně jsem poznala mnoho velmi zajímavých lidí, jak z řad mých klientů, tak i z řad kolegů nejen u nás, ale i v zahraničí.

Vím o tobě, že docela hodně a daleko cestuješ…

Máš pravdu, cestuji velice ráda, zda hodně, je otázka. Uměla bych si totiž představit, že budu cestovat a poznávat zajímavá místa a lidi více, ale přece jen mám velkou rodinu a ta je mojí prioritou. Takže mnoho času strávím cestováním za rodinami mých dětí, které žijí více jak 100 kilometrů ode mě, a téměř devadesátiletou maminkou, ta je dokonce 250 kilometrů daleko.

Pojďme ale k zahraničním cestám. Kde jsi byla za poslední rok a kde vůbec nejdál?

V posledním roce jsem byla v Kanadě na měsíční cestě na kole, jeli jsme z Toronta na sever do oblasti tundry, denně i 130 kilometrů, jak naschvál šílenými kopci za vichru s lijáky, z tundry zpět vlakem. Dále jsem byla na Sicílii v Palermu na týdenní konferenci o začleňování znevýhodněných skupin lidí, pak jako každý rok v Itálii v Dolomitech na sjezdovkách a nějakých kratších výletech po evropských zemích.

A nejdále – hm – nedávno jsem napočítala, že jsem byla ve více jak 35 zemích, nejdále bude zřejmě jedna z těchto: jih Indie, Katar, Japonsko, západ Kanady – zejména Nootka Island v oblasti Britské Kolumbie nebo Rusko. Příští rok se projedu na kole jižním Vietnamem, a tak se už teď učím vietnamsky!

Čím se liší tvoje cesty od toho způsobu cestování, co stačí většině lidí, a co ti přinášejí?

Myslím, že jsem dost všestranný člověk. Poznala jsem cestování od ubytování v nejlepších hotelech s VIP službami až k vandrování jen tak se spaním pod hvězdami, za hezkého počasí i v nepohodě. S přibývajícím věkem zjišťuji, že mi cestování s převahou přírody, se spaním pod širákem či stanem nejvíce dodává energii a pocit štěstí a naplnění, navíc prožitek z překonání mnohdy námahy, nepohodlí, zimy, deště a podobně je pro mě dalším silným báječným zážitkem. A taky preferuji poznávání krajiny a zejména lidí ze sedla kola. Kolo je rychlejší než chůze, zároveň umožňuje poznat vše z blízka, dojede skoro všude, všechno potřebné pěkně s sebou, pocit svobody je náramný! 

Ruch velkoměst, přetechnizovaná civilizace, kde vidím především obrovské plýtvání vším, odcizování lidí, ztrátu smyslu života, atomizaci rodin a tím vlastně rozbíjení přirozené sociální sítě a v důsledku vytváření bezdomovců, migrantů, vlastně to vše pod taktovkou pár nadnárodních monopolů za účelem jejich velkých zisků atd., to vše mě stresuje a přitom člověku v zásadě stačí tak málo…

Kde Ti bylo na cestách nejpříjemněji?

To je zajímavá a dost těžká otázka. Každá cesta přináší určitě vždy něco dobrého, zajímavého, nakonec i nepříjemný zážitek je přínosem. Ovšem v mém srdci zůstane navždy hluboce zapsaná moje měsíční předloňská cesta Zambií na kole. Nejen tím, že to byl můj vysněný kontinent, ale právě že jsem díky kolu mohla jet venkovem, Afriku cítit, hmatat, ale zejména být přímo mezi domorodci, vidět jim do očí, komunikovat s nimi, spát na jejich dvorečku, vidět africké děti, mít je kolem sebe, jejich veliké upřímné zvědavé oči, vidět rozdíl mezi dětmi, lidmi na venkově a ve větších městech, vidět dopad vlivu západní „civilizace“ na lidi. Příroda tam byla samozřejmě úchvatná, ale mě daleko více oslovil a hluboce se do mě vryl kontakt s Afričany, chudými a přitom tak báječnými… Tam jsem došla k utvrzení toho, co pozoruji už dávno – kdo nic nemá, vše ti dá, kdo hodně má, dá málo nebo nic. Chudí Afričané se s námi podělili o své poslední jídlo, bohatší lidé od nás chtěli peníze a nic nenabídli. To platí ovšem všude, ale tam to bylo markantní právě pro naprostou chudobu venkovanů žijících v malém hliněném domečku se střechou z trávy, dvě hromádky oblečení na hliněné podlaze, spaní na zemi, venku ohniště a z klacků mřížka coby kredenc na pár kousků nádobí, k jídlu kukuřičná kaše, špenát a ovařené kostičky z kuřete či malá rybka pro celou rodinu. Při jídle seděli na zemi kolem hrnce s kaší, maximálně měli u sebe kotlík s rozpáleným dřevěným uhlím, by jim nebyla zima, žádná elektřina, voda se nosí z daleka na hlavách ve všech možných nádobách… a přitom byli neustále čistí, upravení a velice slušní.

Vlastně jsem si cestu Afrikou báječně zpestřila - díky své nepozornosti jsem zapomněla v letadle nový péřový spacák, noční teploty se pohybovaly od nuly do +6 stupňů a pod tenkou dečkou mi byla hrozná zima. Díky tomu jsem, zatímco ostatní spali, já noci probděla mnohdy mimo stan, viděla nádherné hvězdné nebe, slyšela zvuky savany, byla s domorodci u jejich ohňů či jsem si vlezla do malého kurníku a ráno ho málem zbourala, když mě kohout zakokrhal přímo u hlavy.

389760_383886168323542_579411381_n Dále mně bylo velice dobře v Japonsku – cítila jsem se tam naprosto bezpečně, v pohodě. Japonci jsou velmi ukáznění, ohleduplní, milí. Znají naši republiku a mají nás rádi. Vyhovoval mně jejich smysl pro pořádek, třeba v systému dopravy. A vlastně úhrnně lze říci, že jsem se cítila pohodlně všude tam, kde se nekouřilo na veřejnosti – tedy v Indii, Japonsku a v Zambii!!! A v západní části Kanady. Zato návrat domů z těchto zemí – to byl šok! Všude je zde u nás cítit cigaretový kouř!

Protože jsi měla možnost poznat kus světa, nedá mi to se nezeptat. Jaký pohled máš na aktuální "uprchlickou krizi", "migrační vlnu" nebo jak se tomu vlastně říká?

Téma migrační vlna je pro mě velice skličující, nejen z pohledu Evropanky, kdy dle mého názoru milion lidí jiné kultury určitě ovlivní Evropu, ale vidím za tím to, co jsem psala výše – rozbité rodiny a nefungující ekonomiky ve výchozích zemích a na druhé straně bezohledná ziskuchtivost autorů této migrace, kterými jsou skupiny s cílem dosáhnout zisku, moci - ať již vojenské, ekonomické, politické. Je to koneckonců hodně podobné krizi roku 2008, kdy milióny lidí přicházely nejen v USA o své domovy díky nalhávání bankovních a posléze realitních makléřů.

A proč si myslíš, že - aspoň v mediálním prostoru - Češi na tyto události reagují, jak reagují?

V tomto ohledu si myslím, že se projevuje to, co jsem popsala výše – situace je nepřehledná, je podávána mediálně jinak, než jsou skutečné příčiny. Ty se pomalu a postupně naznačují, a vlastně ani představitelé evropských zemí působí, že nevědí, jak s tím naložit. Působí to na mě od začátku dojmem, že situaci velice podcenili – ale proč? V čím zájmu? Pak se není čemu divit, že tento neprůhledný stav lidé vnímají a mají z celé situace obavy.

Nakonec i sociologové se vyslovují v tom smyslu, že blízké soužití výrazně odlišných kultur je náročné, ať již v jednom domě, městě atd. A my jsme většinou zvyklí na to, že žijeme v sousedství s lidmi stejné národnosti i kultury… Nakonec moje generace neměla moc možností za mládí cestovat a poznávat jiné země, kultury a učit se soužití s nimi. I pro mě byl obrovskou zkušeností zážitek, kdy asi tak před 10 lety studovala moje dcera práva v Kodani a byla jsem s ní večer na universitě, kde Turci uspořádali pro všechny studenty tureckou večeři – sešli se tam studenti ze všech možných kontinentů a zemí a neměli spolu problém komunikovat ani žít pod jednou střechou. Při takových příležitostech, zahraničních studiích, workshopech a podobně se myslím rodí tolerance a snášenlivost k různosti lidí, protože mají možnost se navzájem poznat. A v hlubším poznávání jiných kultur máme co dohánět.

Na druhou stranu dle mého má každý občan právo žít ve své rodné zemi, kde má kořeny a rodinu, má právo na důstojný život a bezpečí. Proto je třeba apelovat na vlády zemí, aby toto zajišťovaly pro všechny svoje občany, aby živitelé rodin či celé rodiny nemuseli jezdit za zlepšením ekonomické situace do jiné země, či dokonce prchat pryč ze svojí země, aby se lidé ve svojí zemi cítili jako doma, tedy bezpečně, měli kolem sebe blízké a nemuseli se přizpůsobovat jiným zvykům. To není otázka jen Evropy, ale i Asie nebo arabských zemí.

Děkuji za zajímavý pohled na aktuální věci. Kromě cestování do zahraničí, co jiného ještě naplňuje tvůj život?

Už jsem zmínila, že mám velkou rodinu. Jsem matka tří synů a dcery, babičkou 4 vnuků a 4 vnuček, za 2 měsíce přibude pátá. Moc se na ni těším, vnoučata naprosto miluju a snažím se s nimi trávit co nejvíce času, abych jim předala to nejlepší, co ve mně je, abych je znala a ona mě. A hlavně být s dětmi je úžasně obohacující, mají úžasnou energii, je pro mě velkým dobrodružstvím pozorovat jejich nápady, akčnost, jejich přímou čistou mysl. Naplňuje mě také kontakt s lidmi, sport, kultura nebo třeba pocit, že jsem užitečná.

V Pardubicích vedeš skupinu Přátel přírody s názvem Koala. Jak se vám nyní daří a co plánujete do budoucna?

Koala vznikla za velkého nadšení, ovšem musím se přiznat, že je na naší činnosti znát moje orientace na rodinu a věkové složení skupiny. Blýská se na lepší časy, podařilo se zaujmout i mladší lidi se zájmem o naše aktivity, které směrují do akcí v přírodě a s dětmi, plánujeme i akce mezinárodní.

Přátelé přírody se v Česku věnují aktivitám v přírodě, amatérské kultuře, aktivnímu občanství a taky mezinárodní spolupráci s podobně naladěnými lidmi. Který z těchto směrů je Ti nejbližší a proč?

Určitě na tuto otázku již znáš odpověď. Pro mě je to příroda, kultura, a zejména mezinárodní spolupráce. Ta je určitě velmi důležitá – právě pro vnímání lidství. Nakonec - jsme lidé, máme srdce, ať již jsme bílí, hnědí, červení či žlutí.

A jak je těžké získávat u vás lidi pro myšlenky Přátel přírody?

Sama o sobě myšlenka Přátel přírody každého nadchne – nakonec vychází ze základních potřeb lidí – ale styl života, spěch, mnohdy podlehnutí tlaku reklamy, že člověk musí mít to a ono – vede k tomu, že lidé se honí a nezastaví. Naštěstí pozoruji, že plno lidí i kolem mě si tuto nesmyslnou akceleraci a odlidštění uvědomuje a touží po návratu vztahů v rodině a trávení času v přírodě a ne v supermarketech či u počítače. A to je, myslím, vstupní brána k Přátelům přírody.

Co vás čeká v nejbližší době? A kde vás při tom můžeme potkat?

V nejbližší době se bude Koala podílet na organizaci běžeckého závodu Podběh v Heřmanově Městci, zejména jeho dětské sekci. Dále se zúčastníme noční soutěže Záchranné služby v Praze, kde budeme jako figuranti, kteří budou zachraňováni. Cílem je poznat i tuto oblast a v budoucnu chceme absolvovat školení záchrany lidí a dále šířit tyto znalosti. Další akce je účast na cyklojízdě Šumavou spolu s Turistickým akademickým klubem). Této akce se zúčastní asi 600 lidí z celého Česka, má i ekologický podtext a hlavním cílem je šířit myšlenku Přátel přírody mezi účastníky.

A myšlenka nebo přání na závěr?

Mám jedno velké přání – aby si lidé uvědomili, co skutečně je důležité pro jejich život, aby se svět dal do pořádku a byl mír! A k tomu my, Přátelé přírody, můžeme hodně přispět.

Děkuji za fajn rozhovor.

□ Hynek Pečinka

Zdroj: Bulletin Přátelé přírody 5/2015