Filip Mertlík: Sport mi dal do života řád a taky kamarády

Jmenuje se Filip Mertlík a je mu skoro 22 let. Pochází z Nového Města nad Metují, což je moc hezké městečko v Královéhradeckém kraji poblíž Orlických hor a polských hranic, nyní ale patří do skupiny Přátel přírody „Javory“ z Nového Města na Moravě. Jeho velkou zálibou je sport. Miluje také cestování, knížky, filmy, hudbu, tanec a samozřejmě akce se svými výbornými kamarády. Škoda s ním neudělat rozhovor, že?

Při čem jsem tě zrovna vyrušil?

Tvůj mail mi přišel, když jsem měl zrovna ve škole volnou hodinu a šel jsem se spolužáky do školního bufetu na chlebíčky. Takže ideální chvilka.

Pojďme ji využít k několika otázkám na tělo. Hodně pro tebe znamená sport. Čemu všemu se věnuješ, čemu z toho nejvíc?

Naprosto mě pohltila atletika, tu dělám od devíti let. Vyzkoušel jsem různý disciplíny, ale nakonec jsem zůstal u sprintů, čili tratě od 60 do 400 metrů. Ve třinácti jsem začal chodit na iaido, japonský šerm a teď na vysoký jsem ještě přidal bojová umění Wing Tsun, což je Kung Fu, jehož asi nejznámějším představitelem byl Bruce Lee a filipínskou Escrimu. Jinak jezdím na kole, na běžkách, na snowboardu, na lyžích, ledních i kolečkových bruslích, chodím plavat, tu a tam zlezu nějakou skálu, se školou zase jezdím na vodu… Zkrátka co se namane.

Měl jsi to tak odmalička?

Měl, hlavně díky taťkovi, který se snažil, abych vyzkoušel co nejvíc věcí. Učil mě na kole, bruslit, lyžovat, dokonce mě vozil do Slatiňan do hřebčína, kde jsem se učil jezdit na koni. Jako malý hošíček, ještě ve školce, jsem chodil do Sokola, jako větší jsem přešel na házenou a karate a nakonec jsem skončil u atletiky. Řekl bych, že sport mi dává jakýsi řád do života, protože mám od svého trenéra předepsaný tréninkový plán, a tak vím, co mě ten den čeká a podle toho si plánuju další program. Dál mi dal pevnou vůli a trpělivost, což je asi nejdůležitější. A nakonec jsem
získal spoustu kamarádů. Na druhou stranu mi samo zřejmě bere velkou spoustu času. Ovšem já to spíš beru jako správně investovaný čas, takže toho nelituju a na lidi, na kterých mi záleží, si jej vždycky najdu.

Musíš se při tom nějak hlídat?

Kdepak, jím, co mě napadne, viz ty chlebíčky. Ale snažím se, aby moje strava byla pestrá a vyvážená. Taky samozřejmě používám doplňkovou sportovní výživu, vitaminy a kloubní přípravky, protože přece jen dám občas tělu zabrat.

V kolik ráno vstáváš, když máš volno? 

Jak kdy. Většinou v deset, jedenáct, někdy se to protáhne do jedné, záleží, co jsem v noci vyváděl. Rozhodně jsem sova, ranní vstávání je pro mě peklo.

Určitě ti ve tvém věku spoustu času zabírá škola. Jaká to je a co z tebe pak bude?

Momentálně jsem ve třetím ročníku na Univerzitě obrany v Brně, kde studuju bezpečnostní management. Když to řeknu jednoduše, bude ze mě bezpečnostní manažer, ovšem pod tím si nikdo nic moc nepředstaví. Nicméně mi tento obor nabízí široké pole působnosti od práce u policie, armády, zpravodajských služeb, státní správy, soukromých firem a spoustu dalších. Prostě všude, kde je potřeba expert na problematiku bezpečnosti.

Máš dost času na svoje koníčky a na přátele?

Rozhodně. Sice mám roztahaný rozvrh na celý týden, takže doma jsem jen o víkendu, ale díky tomu mám zas dost volna v Brně. Takže času na zájmy, kamarády i zábavu mám spoustu. A navíc se snažím vždycky udělat zkoušky co nejdříve, takže pak mám i delší prázdniny a můžu pobýt doma.

Poznali jsme se přes babičku a dědu Mertlíkovy. Jak tě v životě ovlivnili a je něco, čeho si na nich vážíš?

Babička s dědou mě ovlivnili hlavně tím cestováním. Díky nim jsem od dvou let drandil po Evropě a zalíbení v cestování mi tak zůstalo doteď. Vždycky mi vymysleli, teda hlavně babička – velitelka, program na prázdniny a vlastně na celý rok. Určitě si na nich vážím toho, jak jsou ve svém věku aktivní, to je každou chvíli nějaká akce nebo zájezd. A taky že mě naučili spoustu důležitých věcí, už od mala, jejichž význam člověk třeba pochopí, když je starší.

Přátelé přírody se v Česku věnují aktivitám v přírodě, amatérské kultuře a takymezinárodní spolupráci s podobně naladěnými lidmi. Který z těchto směrů je ti nejbližší a proč?

Mně je nejbližší ta aktivita v přírodě. Turistika, stanování, večery u ohně, člověk si zas uvědomí, jaké to je žít v divočině. Připomíná mi to tábory, na které jsem jezdil. Mimochodem opět pořádané babičkou.

Obecně se mi líbí to spojení cestování s poznáváním a ochranou přírody. V České republice máme opravdu hezkou přírodu a stojí za to o ni pečovat. A v této oblasti s naší skupinou Javory z Nového Města na Moravě prostě děláme, co můžeme a co nás baví. A to je podstatný.

Co tě čeká v nejbližší době? A kde tě při tom můžeme potkat?

Teď mě zrovna asi nic mimořádného nečeká. Ale za pár týdnů pojedu se školou na lyžařský kurz na Šumavu, takže si můžeme dát sraz u Lipna.

A myšlenka nebo přání na závěr?

Spíš to přání. Tak ať nám napadne kupa sněhu a je pořádná zima, jako byly dřív, abych mohl jít sáňkovat!

Děkuji za fajn rozhovor.

Hynek Pečinka

Rozhovor vyšel v bulletinu Přátelé přírody 1/2015