Dominika Kovaříková: Příroda je pro mě nepostradatelnou součástí života

Dominika se narodila ve slezském městečku Bílovci, do svých 19 let žila ve vesnici Kujavy (okr. Nový Jičín), v roce 2002 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.

Pracovala jako právnička v olomoucké pobočce Hnutí DUHA, od ledna 2009 provozuje vlastní advokátní kancelář v centru Olomouce. Díky svým pracovním zkušenostem zná problematiku jak neziskového sektoru, tak prostředí podnikatelské. Dlouhodobě se zajímá o veřejné dění v Olomouci, o problematiku otevřené veřejné správy a možnosti zapojování veřejnosti do rozhodování, což má umožnit občanům větší podíl na správě vlastního města. Od podzimu 2014 je v hanácké metropoli zastupitelkou.

Baví ji poslouchat i provozovat hudbu, ráda cestuje a velkou zálibou jí je i rodina – manžel a dvě děti. Jaká ale byla cesta Dominiky ze slezských lesů do hanácké politiky?

Dominika1 Přes zájem o přírodu ses dostala až k politice. Vzpomeneš si na své úplné začátky, první zkušenosti s přírodou?

K přírodě, respektive k její ochraně, jsem tíhla už od základní školy. Začalo to založením klubu Žlutého kvítku při Mladém hlasateli (možná není nezajímavé, že měl název Přátelé přírody), přes skaut a trampování. Příroda pro mne byla a je nepostradatelnou součástí života.

Co se stalo, že jsi se z „příjemce“ zážitků z přírody stala vlastně aktivistkou?

V pátém ročníku na právech jsem absolvovala Školu lidských práv pořádanou tehdejším Ekologickým právním servisem (dnešní Frank Bold) a pak už byla jen otázka času, kdy vezmu za kliku olomoucké pobočky Hnutí DUHA, abych své znalosti z práva zkusila skutečně aplikovat v ochraně životního prostředí.

Čemu ses v téhle roli věnovala a co se Ti nejvíce povedlo? A nepovedlo?

Dominika2 Olomoucká pobočka Hnutí Duha se v té době - psal se rok 2001 - věnovala mimo jiné problematice super- a hypermarketů, jejichž neregulovaný rozvoj jsme považovali za problém. Na jaře roku 2002 se objevil projekt Paláce Morava, který měl vyrůst na ploše tržnice. Začali jsme proti tomuto záměru vystupovat, nejprve v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí, kde jsme napadli několik nesrovnalostí, a nakonec se nám podařilo dát dohromady iniciativu Občané proti Paláci Morava, která sdružovala lidi nejrůznějších profesí, které spojoval zájem o Olomouc a snaha zabránit likvidaci historického centra tím, že se na jeho okraji postaví velké obchodní centrum. Protesty byly úspěšné a Palác Morava dodneška nestojí. Bohužel ale jen o pár desítek metrů dál stojí od roku 2012 Galerie Šantovka, která Palác Morava zdařile nahradila a v mnohém i předčila. Vysává z centra život. Je mi líto, že v době, kdy se měnil územní plán v ploše, kde dnes Galerie Šantovka stojí, jsme nedohlédli, že jej někdo zneužije k umístění obrovského komerčního prostoru, protože komerce měla být pouze jednou částí z přípustných aktivit (mělo jít o polyfunkční plochy, kde bude zároveň komerce, administrativa a bydlení, to vše s významným podílem zeleně – investor ale celé toto územní rozdělil na tři oddělené části, kde v jedné je jen komerce, v druhé má v budoucnu být jen bydlení a ve třetí jen administrativa).

Jaké byly reakce Tvého okolí na to, co jsi dělala? Zdá se mi totiž, že Češi jsou obecně občansky pasivní, nadávají na „ty nahoře“ a čekají, že se „někdo“ postará a problémy vyřeší.

To je bohužel pravda. Setkala jsem se i s postoji lidí, kteří například ekologické aktivisty kritizují, nechtějí s nimi být v žádném případě spojování, ale ve chvíli, kdy oni sami začnou mít nějaký „ekologický problém“, obrátí se na ekologickou organizaci, aby to vyřešila za ně. Ten pasivní postoj se ale netýká jen ochrany životního prostředí. Lidé mají dost svých problémů, chtějí si v klidu žít svůj život a nemuset ještě řešit něco navíc. Pak se ale stane, že když věci, které se jich týkají, nechají řešit někoho jiného, výsledek pro ně příznivý nebude. Lidé si říkají, že přece mají svých starostí dost a nemusí ještě řešit nějaké další, které se jich zdánlivě netýkají. Jenže si neuvědomují, že i tyhle vzdálené záležitosti mají na jejich životy obrovský vliv. To, že nás nebude zajímat, jaké daně Parlament schválí, nás neuchrání před povinností tyto daně nakonec platit, i když s nimi nesouhlasíme. Jednou jsme občany určitého státu a to, jakým směrem se tento stát a společnost v něm bude vyvíjet, můžeme ovlivnit i my – a měli bychom to dělat, protože jinak to bude dělat někdo jiný, a nemusí to být zrovna v našem zájmu.

Nakazila jsi svými postoji někoho?

V poslední době si čím dál víc uvědomuji, že naše postoje zásadním způsobem formují naše děti. Až mě to někdy děsí, jak děti ještě nekriticky přijímají názory rodičů. Kolikrát si říkám, jestli máme právo dětem nutit náš pohled na svět. Snažím se proto své postoje dětem vysvětlovat ne jako dogma, ale jako jeden z přístupů a hlavně se snažím své názory odůvodňovat, aby už ve svém útlém věku poznaly, že na určitou věc může být i více pohledů. Z čeho ale určitě neslevím a co se dětem snažím skutečně předat, je pohled na naši totalitní minulost druhé poloviny 20. století. Nechci totiž, aby se toto období někdy opakovalo.

Jak se u Tebe propojuje aktivní občanství, advokacie, zájem o přírodu a prostředí, ve kterém žijeme? Jde tenhle mix dohromady?

Dohromady to určitě jde. Zájem o prostředí, ve kterém žijeme, se u člověka přerodí v aktivní občanství, výkon advokacie je pak zároveň možnost, jak pomoci jiným lidem v jejich snahách ovlivnit své okolí.

Od podzimu jsi zastupitelkou za hnutí "Občané pro Olomouc". Jak jsi dospěla k rozhodnutí kandidovat a co chceš v Olomouci změnit k lepšímu?

K rozhodnutí kandidovat ve volbách jsem dospěla postupně. Původně jsem byla přesvědčená, že se dá hodně dokázat jen z pozice aktivního občana, který ovlivňuje dění v místě, kde žije, zvenčí. To byla trochu naivní představa po vítězství v kauze Paláce Morava. Postupně jsem ale přicházela na to, že lépe by se některé věci ovlivňovaly přímo z pozice zastupitele, že rovněž názory mohou být z těchto míst lépe slyšet a mohou mít na něco vliv. A co bych chtěla v Olomouci změnit? Například v otázkách územního plánu bych chtěla zabránit dalším zbytečným záborům zemědělské půdy a rozpínání města.

Jak se v praktické rovině snažíš Ty osobně (a Tvoje rodina) žít tak, abyste vaše "ekologické stopy" byly co nejmenší?

Snažíme se například minimalizovat vznik odpadů z naší domácnosti. Už při nakupování se často přistihnu, že přemýšlím, co se s tou věcí, kterou chci koupit, stane, až doslouží, a jestli ji skutečně musím mít za tu cenu, že z ní třeba za chvíli bude další odpad. Když jsme měli malé děti, bylo pro nás naprosto samozřejmé, že jsme používali látkové pleny. A to jsem rozhodně nebyla matka na plný úvazek, i s úplně malými dětmi jsem toho zvládala poměrně dost. Argument pro jednorázové pleny o tom, že šetří čas a že jinak by matka nedělala nic jiného, než jen prala, proto neberu. Vím, že i s „látkovkama“ se toho dá zvládat hodně. Já s dítětem v látkových plenách zvládla rozjet advokátní kancelář.

Prý ses vrátila k pořádání skautských táborů. Je to pravda? A jsou to takové ty běžné?

Po asi 15 letech jsme se dali dohromady s lidmi, s nimiž jsem kdysi chodila do skautu. Teď jsme zjistili, že si toho máme stále hodně co říct, že jsme se sice všichni v životě někam posunuli, ale tak nějak stejným směrem – hodnoty nám zůstaly stejné, včetně vztahu k přírodě. A protože máme už vesměs vlastní rodiny, bylo jen přirozeným krokem to, že bychom mohli trávit společný čas i s rodinami. A pro takové akce není lepší prostor, než letní tábor. Od skautského oddílu ze Studénky, kde jsme vyrůstali, si půjčujeme na týden tábořiště s veškerým vybavením, a pořádáme si vlastní tábor pro rodiče a děti. Nejmladším účastníkům bylo 6 měsíců, horní věkovou hranici stanovenu nemáme.

Co Tě čeká v nejbližší době? A kde Tě při tom můžeme potkat?

Čeká mě toho spousta, každý den něco jiného, nového. 1. května se chystám i s rodinou na olomoucký Ekojarmark, který považuji za jednu z nejlepších událostí v roce. Tato akce je pro mne synonymem potkávání, je to okamžik a místo, kde se najednou sejdou lidé, kteří mají podobné životní postoje. Bývá mi tam moc dobře.

Děkuji za fajn rozhovor.

□ Hynek Pečinka